Poté , co Petra vzala policie kvůli alkoholu, jsem začala být opatrnější.
Občas jsem mu dávala dýchnout. Ne proto, že bych chtěla být policajt ve vlastní rodině. Jen jsem už nedokázala dělat, že se nic nestalo.
Jednoho dne vzal ven svou malou sestru Eli.
Byly jí v té době čtyři roky.
Když se vrátili domů, něco mi nesedělo. Nakonec jsem zjistila, že pil.
To mě zasáhlo mnohem víc než předchozí problémy.
Tentokrát nešlo jen o něj. Šlo o Eli. Nechtěla jsem věřit, že je Petr tak nezodpovědný a i s Eli venku pije. Byla jsem tak zklamaná.
Později jsem zjistila, že s ní dokonce byl v bytě jednoho ze svých kamarádu. V bytě, kde se pilo a kde došlo i k potyčce.
Dodnes si pamatuji, jak se ve mně mísil vztek se strachem.
Nechápala jsem, proč tam malou holčičku vůbec vzal. Že vůbec nad tím nejspíš nepřemýšlel, hlavně když se pobaví.
V hlavě mi běžely všechny možné scénáře.
Co kdyby se něco stalo?
Co kdyby jí někdo ublížil?
Co všechno tam mohla vidět?
Možná si někdo řekne, že přeháním. Jenže rodič podobné věci nepočítá podle pravděpodobnosti. Rodič myslí na to, co všechno se mohlo stát a co mohl ztratit.
Poprvé jsem měla pocit, že už nemůžu spoléhat jen na to, co mi Petr řekne.
A právě tehdy se mezi námi začala vytrácet důvěra.
Vzala jsem mu telefon.
Ne proto, že bych chtěla narušovat jeho soukromí. Ale protože jsem měla pocit, že mi uniká něco důležitého.
A měla jsem pravdu.
V telefonu jsem objevila věci, které mě vyděsily ještě víc.
Zjistila jsem, že se pohybuje mezi lidmi, kde už drogy nebyly jen vzdáleným problémem někoho jiného.
A když jsem mu telefon zabavila, udělal něco, co bych si ještě před pár měsíci neuměla představit.
Utekl z domu.
V ponožkách.
Seskočil z balkónu v přízemí a byl pryč.
Napsat komentář